Pandemie zamilovaným nepřála. Nouzový stav a protikoronavirová opatření znamenala zákaz oddávat a zrušení a přesunutí všech svateb, která jsem měl v kalendáři. Proto jsem byl tak překvapený, když mi v půlce dubna náhle zazvonil telefon a v něm mi veselý ženich oznamoval, že od 20 tého, v první vlně rozvolňování, budou povoleny svatby do deseti osob, a že se se svou nastávající rozhodli jednu takovou uspořádat. Zajímalo je, jestli mám volno a uvolil bych se za této situace fotit. "Pokud to teda zase nezakážou," dodal ženich a my se dohodli, že jim vše rád nafotím.
Fotil jsem tedy svatbu, a to hned dva dny poté, co byly vůbec povolené. A bylo to se všemi zákazy, které k tomu patřily. To znamená: společnost do 10 osob, roušky a nikde žádná restaurace, kde by bylo možné uspořádat sváteční oběd. Tyto podmínky by nejspíš většinu snoubenců odradily. Ti mí snoubenci, ale patřili do skupiny, kterým podobný styl naopak vyhovuje a je dost možné, že by do něčeho podobného šli i bez vládních omezení. I mě nakonec nálada a pohoda této svatby uchvátila. Troufám si říct, že si možná spousta z nás takovou svatbu tajně přeje a ani o tom neví.
Představte si slunečný den v beskydských kopcích kousek od slovenských hranic. Nikde nikdo, jen jaro a kvetoucí stromy. Tohle krásné místo moji snoubenci dobře znají a rádi se na něj vrací. Prozradili mi, že si asi nedokážou představit lepší místo pro relax.
Na úpatí kopce stojí 3 auta a u nich hlouček několika lidí v rouškách. Chystá se tu nevěsta s dcerou, které se ve větru navzájem snaží trochu doladit účes. Ženich skládá se synem na tác chlebíčky a na další koláčky, protože to přece na svatbu patří. Už jsou tu i dva svědkové a právě přijíždí místní starosta s matrikářkou. Seznam hostů je kompletní. Už jen vylezeme na kopec a můžeme začít.
Na kopci sice stojí osamocený stolek s ubrusem jako pomyslný oltář, ale to hlavní je kolem. Když se rozhlédnete dokola, vidíte kopce, lesy, malé vesničky a čas od času osamocený domek. A vedlejší kopec, to už je Slovensko, kam se teď nesmí. Začíná obřad. Snoubenci si na svatbě chtěli užít vše tak, jak se má, takže nevěstu k "oltáři" vedou děti a prstýnky nese svědek. Já se pouštím do focení a člověk by v tom krásném prostředí ani nepoznal, že je nějaká pandemie až na to, že všichni na sobě mají roušky. Naštěstí snoubenci mají výjimku. Jsem za to rád, protože jinak by byla fotka prvního polibku opravdu kuriózní. Obřad se blíží do finále a já si všimnu další protikoronavirové speciality a to, že na stolku neleží jedna, ale hned 6 propisek. Každý podepisující totiž smí sahat jen na tu "svoji."
Naučený z jiných svateb jsem po posledních slovech oddávajícího automaticky zaujal pozici pro focení gratulací a ono nic. Oddávající mile popřáli s dostatečným odstupem vše dobré do budoucího života, ale ruce si nepodávali, protože pravidla jsou pravidla a obzvláště starosta musí jít příkladem.
Obřad tedy skončil a oddávající ze svatby odešli. Pro nás ostatní ale svatba ještě nekončí.
Ze stolku ženich zázračně vylovil šampaňské (alko, i nealko pro děti) a obrovský svatební dort. Myslím, že jej budou doma jíst ještě měsíc, ale dle reakcí to nevypadlo, že by to někomu vadilo.
Po občerstvení jsme vyrazili na tradiční focení portrétů. V tomto pojetí to ale byla spíš krásná procházka s tím, že jsme se během ní fotili. Tím, že na nás nečekali žádní svatebčané, protože všichni nás vlastně celou dobu doprovázeli, nám zbyla hromada času. Nikomu nevadilo, že jsme na místo focení šli 20 minut. Nikam jsme nespěchali. Povídali jsme si o místní krajině, místních lidech, procházeli se a nakonec se nám celé focení protáhlo na 4 hodiny. Ani jsme si toho nevšimli. Nikdo prostě nikam nespěchal. Na tuto svatbu v beskydských kopcích za časů koronaviru budu ještě dlouho a rád vzpomínat.